Literární kritika v českých zemích v době formování národních kánonů (1806–1858)

Literární kritika přispěla v 19. století k tomu, že se široce chápané a regionálně vymezené písemnictví proměnilo v (zdánlivě) uzavřené národní literatury, v nichž zaujala prestižní místo beletrie ve vernakulárním jazyce. Jak se ovšem – studuje projekt – taková kanonizační praxe, s prvky exkluzivity, romantické filozofie dějin apod., v 19. století ustalovala, jak se v ní prosazovala autonomie díla a jaké alternativy nabízela?

Projekt spojuje relační model literární kritiky (Dobiáš – Smyčka et al. 2021) s bádáním o konstrukčních principech literárních kánonů (Rippl – Winko 2013) a konfrontuje je s konfliktní snahou novodobých autorů učinit z literárního díla „privilegovaný kontext sebe sama“ (Martus 2008). Výsledná monografie a studie se zaměřují na literární komunikaci v českých zemích od Jungmannova jazykového vymezení národa po vystoupení májovců s požadavky na autonomii literatury. Kladou si za cíl analýzou dobové nadnárodní praxe výkladu děl jak oživit domácí diskusi o literárním kánonu, tak i představit principy utváření a překračování kánonu národních literatur ve střední Evropě zahraniční odborné veřejnosti.