Necelé tři týdny po svých jedenapadesátých narozeninách zcela nečekaně zemřel historik a literární lexikograf, zkušený redaktor a autor mnoha popularizačních rozhlasových pořadů Eduard Burget (20. května 1972 — 5. června 2023), kolega, kamarád a spoluautor řady týmových prací Ústavu pro českou literaturu AV ČR (ÚČL). Odešel doslova uprostřed práce na nových autorských i kolektivních projektech, v jejichž rámci chtěl a měl uplatnit nejen svou charakteristickou badatelskou pečlivost a důkladnost, ale i dlouhodobou a systematickou koncepční přípravu. Přiřadil se tak k těm osobnostem vědeckého života, kterým osud odepřel realizaci plánů, jíž mělo vyvrcholit jejich celoživotní badatelské úsilí.
Přestože se Eduard Burget stal již v poměrně mladém věku respektovaným znalcem moderních českých dějin, jeho cesta do centra oboru nebyla přímočará. Maturoval na hotelové škole v Praze-Malešicích a na počátku devadesátých let pracoval v tomto svém původním oboru v baru na Václavském náměstí. Až ve dvaadvaceti letech nastoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, kde se právě rozbíhalo obnovené studium historie. V neopakovatelně přátelském prostředí navázal úzké vztahy s učiteli a spolužáky, kteří ho pak provázeli celým dalším životem. Ještě jako student začal spolupracovat s Vítem Vlnasem a Romanem Musilem, kteří ho přivedli k hlubšímu zájmu o umělecký a kulturní život a jeho historii. Trvalých přátelství s pedagogy a spolužáky na katedře dějin a didaktiky dějepisu, vedené tehdy Petrem Čornejem, vzniklo však mnohem více a s mnoha svými učiteli se později setkával i pracovně. Studium dějepisu a občanské výchovy ukončil roku 2000 a v následujícím roce na fakultě úspěšně složil i rigorózní zkoušku. V téže době se začal potkávat se svými budoucími kolegy z ÚČL, kde v letech 2000–2001 namísto vojny absolvoval tzv. civilní službu.
Své první historické práce publikoval v časopisech a sbornících již během studia. V jeho závěru také krátce vyučoval na pražském gymnáziu Buďánka, po absolutoriu ho však zájem o dějiny výtvarného umění odvedl ze školství nejprve do Národní galerie a pak na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde pracoval v letech 2002–2005 jako kurátor a redaktor tamního nakladatelství. Jeho tehdejší texty se zpravidla dotýkaly výtvarného umění a uměleckého života, zejména se podílel na katalozích výstav Zajatci snů a hvězd. Katolická moderna a její časopis Nový život (2000), Karel Svolinský (2001) či Neklidem k Bohu (2006), ve spoluautorství s Romanem Musilem vydal soupis díla Václava Špály (2002). Roku 2003 začala jeho dlouhodobá spolupráce s redakcí měsíčníku Dějiny a současnost, jehož byl od roku 2006 šéfredaktorem. V tomto období byl publicisticky velmi aktivní a postupně si našel vlastní autorský styl. Jeho články se opíraly o precizní badatelskou přípravu, vždy však dbaly na sdělnost a srozumitelnost: jako by ho pedagogická průprava a krátká kantorská zkušenost vedly k úsilí oslovovat svými články a studiemi především zvídavé, nikoli nutně specializované a maximálně erudované publikum.
V roce 2011 nastoupil do lexikografického oddělení ÚČL, kde se zapojil do prací na slovníkovém projektu Instituce literárního života po roce 1945, který byl původně koncipován jako součást internetového Slovníku české literatury po roce 1945 on-line. Věnoval se zde zejména dějinám nakladatelství, která nebyla primárně literární, a proto jim literární historie dosud nevěnovala téměř žádnou pozornost. S minimálními sekundárními vodítky a s pomocí pouhých archivních fragmentů a vzpomínek pamětníků soustředěně připravoval základy, na nichž postupně stavěl malé studie obroušené podle parametrů a nevyhnutelně i limitů lexikografické práce. Svým kolegům přitom bezděčně poskytoval inspirující příklad maximální badatelské důkladnosti a trpělivosti, kteréžto vlastnosti osvědčil také v rámci svého podílu na ediční přípravě navazující rozsáhlé knižní monografie Česká literární nakladatelství 1949–1989 (2014).
Pod přátelským vedením Jiřího Pokorného začal v roce 2005 připravovat dizertační práci věnovanou jedné z těžko zařaditelných postav českých literárních dějin, prvorepublikovému dramatikovi Františku Zavřelovi. Osobnost spisovatele, z něhož do našich dnů zůstala „živá“ jen nálepka protektorátního kolaboranta a jehož jako badatelské téma Eduard Burget objevil naprostou náhodou v periferním antikvariátu, dokázal zkoumat kriticky, ale také bez předsudků, a spíše než kolaboranta v Zavřelovi objevil tragický případ nesoudného megalomana, jehož talent nedostačoval vlastním nestřídmým ambicím. Dizertaci obhájil v roce 2013 a další čtyři roky věnoval jejímu rozšíření a mírnému přepracovaní do knižní podoby, kterou v roce 2017 publikoval v nakladatelství Academia pod názvem Dramatik na pranýři. Podivný osud spisovatele Františka Zavřela. Tato biograficky koncipovaná monografie, jíž chtěl autor podat zprávu nejen o zvláštní osobnosti prvorepublikového spisovatele, ale také o době, ve které žil, zaujme již při prvním nahlédnutí promyšlenou kompozicí klasického dramatu a mimořádně širokou pramennou základnou. Podrobnější čtení odhalí ústrojné propojení analýzy Zavřelova díla a (především) jeho ohlasů se zachycením okolností vzniku jednotlivých próz a her i širšího historického a literárněhistorického kontextu.
Současně s dokončováním zavřelovské monografie se Eduard Burget ponořil do problematiky literárního samizdatu. Stal se platným členem týmu připravujícího encyklopedii Český literární samizdat 1949–1989 (2018), významně se podílel na přípravě monotematického čísla České literatury (2016/6) věnovaného dějinám strojopisné literatury a zasloužil se o jeho zahraniční přesah. Do mezinárodních výzkumných sítí pak podrobněji pronikl v rámci své účasti na řešení projektu New Exploratory Phase in Research on East European Cultures of Dissent, jemuž se s kolektivem spolupracovníků věnoval v letech 2017–2021 v rámci programu COST. V dubnu 2023 převzal vedení lexikografického oddělení ÚČL a spolu s ním také připravovaný projekt Knihovraždy, jemuž se však „průzkumně“ věnoval již několik let. Nápad věnovat zvláštní kolektivní publikaci knihám a rukopisům, jejichž vydání bylo na poslední chvíli znemožněno zásadními politickými zvraty, na něž bylo české a slovenské 20. století relativně bohaté, se zrodil během předchozí práce na encyklopediích samizdatu i oficiálních nakladatelství poválečného období. Vklad Eduarda Burgeta do příprav projektu byl zásadní: jev, definovaný zdánlivě jen shodou časových okolností, vyložil jako zákonitý, cyklicky se vracející příznak střetu přirozeného společenského vývoje s mechanismy státní totalitní moci (byť se svou potřebou jemněji odstiňovat pojmy z historické a politologické terminologie by nad užitím pojmu totalitní v této souvislosti nepochybně váhal).
Zatímco tento týmový projekt může pokračovat i po náhlém odchodu jednoho z klíčových spoluautorů, ostatní badatelské záměry Eduarda Burgeta již bohužel zůstanou opuštěny. Právě snaha věcně zpřesňovat historické pojmy, jejichž významy společnost ani publicistika příliš nepromýšlí a spíše je rozostřuje, ho vedla k rozhodnutí věnovat příští monografii problematice „šedé zóny“, jíž se nevyhnutelně musel zabývat v souvislosti se studiem samizdatu. Prvním projevem jeho zájmu byla studie „Zrození šedé z černé a bílé“, kterou publikoval v České literatuře č. 2021/4 a v níž se věnoval zejména historické rekonstrukci samotného pojmu. Studie se posléze měla stát součástí knižní publikace, v níž neměl chybět ani pokus o literárněhistorický výklad vývoje onoho prostoru, v němž se v 70. a 80. letech tak či onak prolínaly oficiální a disidentské struktury, ani soubor případových studií, jež by definici pojmu na jedné straně zpřesňovaly a na straně druhé paradoxně problematizovaly.
Dlouhá léta Burget shromažďoval různorodé podklady pro zamýšlenou monografii o Vilému Hejlovi, prozaikovi a historikovi, jehož dílo podobně jako v Zavřelově případě považoval za neoprávněně opomíjené. Tento záměr je dalším dokladem jeho zájmu o osobnosti, jejichž životopisy ani tvorba k sobě nestrhávají permanentní badatelskou pozornost. Podobně, byť na menší ploše se zabýval pohnutými osudy někdejšího novináře a šéfredaktora předsrpnových Literárních listů Dušana Hamšíka, věnovat se chtěl také osobnosti Jiřího Lederera a k případnému pozdějšímu využití sbíral podklady týkající se básníka Josefa Jelena, kterého — stejně jako Františka Zavřela — provází pověst kolaboranta, tentokrát s komunistickým režimem. Zpráva o životě a díle Eduarda Burgeta by nebyla úplná, kdybychom nepřipomněli i další stránky jeho dvanáctiletého působení v ÚČL, jež se pochopitelně neomezovalo pouze na práci lexikografickou. Jako odborníka s hlubokými znalostmi a širokým rozhledem ho do svých projektů zvali kolegové z jiných oddělení: autorsky se podílel na publikacích Oddělení pro výzkum literární kultury (V obecném zájmu: cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře [2015] a Literární kronika první republiky [2018]), Oddělení dějin literatury 20. století (Dějiny české literatury v Protektorátu Čechy a Morava [2022]) i teatrologického týmu (připravovaný slovník českého dramatu 20. století). Od ledna 2022 byl členem a místopředsedou Rady ÚČL, vrcholného voleného orgánu ústavu.
Již v době svého působení v redakci Dějin a současnosti se Burget vrátil k pedagogickému povolání. Od roku 2004 přednášel na pražské Literární akademii (Soukromé vysoké škole Josefa Škvoreckého), na níž setrval i poté, kdy se původní škola proměnila v jednu z kateder Vysoké školy kreativní komunikace, a vyučoval zde až do svých posledních dnů.
Jeho pedagogická práce na neuniverzitní vysoké škole byla náročná pro něho i pro studenty, kteří však dokázali ocenit značné osobní nasazení, s nímž se jim jejich pedagog věnoval. Nezanedbatelná byla také jeho činnost popularizační, jíž se od roku 2005 zabýval především jako spolupracovník Českého rozhlasu; pro stanice ČRo 6 a ČRo Plus připravil či spolupřipravil celkem 185 pořadů obvykle na historická a literárněhistorická témata.
Ve vědeckém tisku nebývá zvykem, aby autoři příspěvků projevovali jakékoli emoce, a ani žánr nekrologu nebývá výjimkou. Přesto by mělo být řečeno, že ačkoli se Eda stal hlavou lexikografického oddělení ÚČL až v posledních týdnech svého života, jeho duší byl už po několik let, přinejmenším od chvíle, kdy se rozhodl, že hlavním smyslem svého pobytu v literární vědě učiní službu oboru, která začasté nebývá slučitelná s osobním kariérním postupem. Měl schopnost spojovat lidi a překlenovat spory. Pokud se jim nemohl vyhnout, vždy pečlivě zvažoval, nakolik a jakým způsobem do nich zasáhne. Právě díky svému nadhledu, rozvážnosti, smyslu pro humor a klidu, s nímž za všech okolností vystupoval a jednal, si v průběhu let získal respekt a důvěru svých kolegů. Jeho pracovna byla terapeutickým koutkem, kam se mnozí přicházeli vypovídat a odkud odcházeli s lepší náladou.
Chybět bude nám všem.
Vychází v České literatuře 6/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
