V srpnu nás opustila literární historička, členka Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky Iva Krejčová (roz. Homolová, 17. 2. 1980 — 17. 8. 2023). Její odchod znamená nejen bolestnou ztrátu osobní pro její blízké, ale také významnou ztrátu profesní.
Vzhledem ke svému stále ještě mladému věku a ovšem též ke svým znalostem a ambicím totiž kolegyně Krejčová ztělesňovala vyzrálý talent, který měl své potenciálně nejdůležitější počiny stále před sebou, a nepochybně by ještě významně přispěla k bohemistice zkoumající zejména českou literaturu 19. století včetně jejího germanistického přesahu. V uvedené oblasti má domácí literární věda ve střední a mladší generaci takových osobnostních příslibů čím dál méně.
Své literárněhistorické schopnosti prokazovala Iva Krejčová v autorsky náročných, kvalitativně nadstandardních publikacích. Její badatelský zájem se uplatňoval v prvé řadě v oblasti klasicistního a romantického básnického eposu, kde patřila k předním odbornicím. V tomto výzkumném poli se pohybovala už od studentských let, roku 2008 pak obhájila svoji dizertační práci o recepci Písně o Nibelunzích v obrozenském epickém básnictví a jejích ohlasech v německé a české publicistice počátku 19. století. Své poznatky zúročila v článcích otiskovaných v českých i zahraničních odborných časopisech (Česká literatura, Germanoslavica, Brücken) a ve sbornících. Nejvýznamněji svoji odbornost manifestovala studiemi uveřejňovanými v kolektivních literárněvědných monografiích a kompendiích. Jak důkladně a kriticky k nim přistupovala, jak je opakovaně doplňovala a vybrušovala, mohou dosvědčit její kolegové a spolupracovníci (také autor této vzpomínky měl příležitost sledovat některé z těchto prací už během jejich vzniku).
Do monografie České literární romantično (2012), zpracované pod vedením Dalibora Turečka a zahajující jeden z nejdůležitějších literárněvědných projektů minulé dekády, přispěla rozsáhlou studií o rané recepci Rukopisů královédvorského a zelenohorského, v níž rozvinula také některá témata z okruhu zmíněné dizertace. Popsala zde až neuvěřitelně rozvětvený komplex souvislostí typologických i genetických, zasahující jak do oblasti básnictví na přelomu 18. a 19. století, tak do několika odvětví německé a české humanitní vědy. Ještě více než filozofie či estetika ji zde v kontextu RKZ zajímala dobová filologie, a to primárně v diskuzích osvětlujících zásadní význam epopejního básnictví v kulturní historii Evropy — od polemik o původ starých homérských eposů až po problémy víceméně soudobé, jako bylo budování moderních národních identit na základech modelů aktuálně vytvářených ve velké literární epice (v obrozenských Čechách prostřednictvím RKZ a žánru novodobého eposu jako takového, v německých zemích také prizmatem Písně o Nibelunzích).
Její výzkumy logickou cestou pokračovaly v kolektivních pracích ústavního Oddělení literatury 19. století, jež za redakce Dalibora Dobiáše sumarizovaly poznatky o ohlasech RKZ ve vědě a kultuře. V monografii Rukopisy královédvorský a zelenohorský a česká věda (1817–1885) (2014) se Iva Krejčová zabývala odbornou diskuzí o RKZ ve čtyřicátých a na začátku padesátých let 19. století, v níž jmenovitě vynikaly práce Šafaříkovy, Palackého či Nebeského, a tuto diskuzi přehledovým způsobem analyzovala a zasadila do širokých souvislostí.
V další z těchto kolektivních prací, dvojsvazkovém kompendiu Rukopisy královédvorský a zelenohorský v kultuře a umění (2019), zapojila Iva Krejčová v příslušné autorské kapitole do svého výzkumu rovněž paměťová studia. Svá témata zde byla schopna představit opět v nových souvislostech a v ještě širším záběru: popsala, jak zejména z Rukopisu královédvorského jakožto dobově uznávaného „vzoru“ národního básnictví v dobové recepci postupně vyrůstal „mýtus“ české kulturní paměti, sledovala proměny literárních funkcí ikonických postav romantizovaných „starodávných“ bardů, detekovala ohlasy motivů a topoi RKZ nejen ve vysoké obrozenské epice, ale i v hrdinské básnické komice (Hněvkovský, Langer), a vzala též v úvahu kontext novodobých mystifikací v zahraniční produkci, založených na žánru eposu a využívajících archaické stylizační strategie, jako tomu např. bylo u Macphersonova podvrženého Ossiana.
Nikdo z nás nedokáže realizovat všechny své plány, ani za maximálně příznivých podmínek ne. Množství zamýšlených projektů Ivy Krejčové přesto prozrazuje, že během své krátké kariéry — o to kratší, že po jistou dobu pracovala jako tajemnice Ústavu pro českou literaturu a poté vychovávala dvě děti — zdaleka neuskutečnila všechno, čím nejen hodlala, ale i reálně mohla přispět. Nestačila už vyhotovit dávno plánovanou monografii o českém obrozenském eposu, jež se měla soustředit zejména okolo tvorby jejích velkých oblíbenců Šebestiána Hněvkovského, Vojtěcha Nejedlého a Jana Erazima Vocela. I v ní bychom se — vedle tematologických a paměťových rozborů básnických textů těchto autorů — nejspíše dočkali komplexní analýzy sítě literárních souvislostí, zahrnující také německou oblast, ne-li širší Evropu. V posledních letech hodlala též iniciovat větší kolektivní projekt v česko-slovenské spolupráci, který by se zabýval eposem po polovině 19. století a vedle velkých Slováků jako Andrej Sládkovič a Pavol Országh Hviezdoslav by z české strany zahrnul mj. klíčová díla básnické epiky z pera Svatopluka Čecha, Julia Zeyera nebo Jaroslava Vrchlického.
Nerealizován zůstane rovněž podíl Ivy Krejčové na aktuálně běžícím projektu ústavního oddělení, jehož výstupem se má stát nová kolektivní monografie o roli kritiky při utváření literárních kánonů v českých zemích v první polovině 19. století. Měla v něm podle předběžného plánu vytvořit větší přehledovou kapitolu o kritice v období od poloviny 20. do poloviny 30. let, charakterizovat dobové vnímání afinit a konkurenčního vztahu mezi žánry eposu a historického románu nebo pojednat o situaci čtenářských společností a o jejich roli při utváření kritické diskuze.
Důležitou součástí jejího vědeckého i osobnostního profilu se od roku 2010 stala výuka na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde vedla několik literárních seminářů. Také zde, jako částečně i ve svých literárněhistorických pracích, vycházela zejména z metodologického a praktického odkazu tzv. jihočeské školy Dalibora Turečka. Ve výuce též zúročila svoji vrozenou komunikativnost a schopnost vytvářet profesně nadstandardní vztah se studenty.
Jako badatelka i jako vysokoškolská pedagožka dokázala Iva Krejčová skloubit odbornost se vstřícným osobním přístupem. Všichni kolegové, s nimiž spolupracovala, budou patrně dlouho vzpomínat na její přátelství, úsměv a hlavně na neutuchající nadšení, pokud šlo o literaturu a literární vědu, nadšení, které Iva ani v těžkých chvílích nepřestávala projevovat zejména v četných osobních rozhovorech.
Vychází v České literatuře 6/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
