Oproti tradičnímu výzkumu vnějších kontextů vývoje slavistiky, změn nakladatelské politiky a diskusí o měřítcích kritiky ale přenáší těžiště svého zájmu do oblasti stylu literárněkritických výpovědí: stylu instrumentálního, mimetického, mytizačního, expresivního, alegorického a symbolického. Klade přitom otázku, proč se některé styly mění, ačkoliv dobová čtenářská norma zůstává relativně stabilní, anebo naopak, proč jisté styly přetrvávají, přestože se dobová čtenářská norma mění. Odpověď autor nachází jednak v rozdílném postavení “místní”, “zájmové” a “srovnávací” kritiky, jednak ve čtenářské konkretizaci textů, závisejících na dobových paradigmatech literární kultury. Klíčem k pochopení možností a mezí zahraniční recepce české prózy jsou mechanismy topizace literárního povědomí, které poodkrývá – jak to autor ukazuje v závěrečné kapitole – třeba generační kritika. Srovnání rozdílné realizace téhož paradigmatu naznačuje, kudy vede cesta k překonání “hranic dialogu”.