Účinnost slova ve středověké bohemikální literatuře

Lidská řeč je ve středověké Evropě obecně vnímána jako nespolehlivá a zmatená, a to zejména ve srovnání s Božím stvořitelským slovem a s ohledem na zakládající událost „zmatení jazyků“ u babylonské věže. Platnost a smysluplnost lidských slov je proto v té době třeba průběžně obhajovat – a právě způsoby tohoto obhajování leží v ohnisku pozornosti řešitelského týmu. Při výzkumu se opíráme především o teorii smluvní kauzality, která je spojena s pařížským biskupem a plodným myslitelem Vilémem z Auvergne (okolo 1180–1249); podle této teorie se účinnost lidské promluvy odvíjí od toho, jak mocného garanta (Boha, světce či démona) pro ni mluvčí dokázal získat. Různé podoby či odrazy takových dohod a garancí hledáme při pozorném čtení souboru různojazyčných textů z českých zemí, který zahrnuje teologickou a devocionální literaturu, kázání, legendy, exempla, historiografii i „zábavná“ vyprávění. Neustále přitom zohledňujeme rovněž rukopisný kontext zkoumaných památek. Výsledkem projektu se vedle dílčích studií v odborných periodikách stane kolektivní monografie přístupná online v režimu Open Access.